Hospodský kvíz o štamgastech

Bára rozdala tužky a papíry a vyhlásila první hospodský kvíz v historii podniku.

„Žádný hlavní města, žádný řeky,“ řekla. „Téma zní: Jak dobře znáte svou hospodu. Otázky jsou o vás. Sedíte spolu u jednoho stolu patnáct let, tohle dáte levou zadní.“

Hrál každý sám za sebe. Pepa chtěl hrát v týmu se švagrem, ale švagr se omluvil. Jarmila nehrála vůbec, luštila.

„Otázka první. Kolik nápadů je v Karlově Knize nápadů?“

„Přes tisíc,“ řekl Karel sebevědomě.

„Čtyři sta dvanáct. Z toho tři sta osmdesát přeškrtnutých.“

„To nejsou škrty. To jsou pivoty.“

„Otázka druhá. Jaké pivo pije Jarmila?“

Všichni se podívali na Jarmilu. Jarmila se dívala do křížovky.

„Desítku,“ tipl si Venca. „Statisticky.“

„Malé,“ řekla Jarmila, aniž zvedla oči. „Patnáct let.“

„Otázka třetí. Kdo naposledy hrál šipky?“

Ticho. Šipky visely na zdi, co kdo pamatoval, a nikdo nevěděl, že by je někdy někdo sundal.

„Otázka čtvrtá. Kdy Venca naposledy předpověděl krizi?“

„V březnu,“ řekl Venca.

„Ve středu. A předtím v pondělí.“

Venca to označil za otázku metodiky.

Po devíti otázkách měli všichni hráči po jednom bodu, a to za otázku, jak se jmenuje hospodský pes.

„Poslední otázka,“ řekla Bára. „Za deset bodů. Jak se jmenuje Pepův švagr?“

U stolu u okna bylo ticho. Venca otevřel pusu a zase ji zavřel. Karel začal listovat Knihou nápadů, jako by tam mohla být odpověď. Všichni se otočili k Pepovi.

Pepa zbledl. Patnáct let o švagrovi mluvil každý večer.

„No… švagr,“ řekl nakonec. „Já mu vždycky říkal švagr.“

„Zdeněk,“ ozvalo se od výčepu.

Mirek leštil sklenici, jako by se nic nestalo. Pět hlav se k němu otočilo jako na povel. I Investor zvedl ucho.

„Tys ho viděl?“ zašeptal Karel.

„Byl tu v devadesátým osmým. Jednou. Hodil tři šipky a dal si desítku.“

Bára si potichu doplnila odpověď k otázce číslo tři.

„A co říkal?“ zeptal se Pepa.

„Nic,“ řekl Mirek. „Zaplatil a odešel. Takový si tu nikdo nepamatuje.“