Tři schůze a jedna Jarmila

Stůl u okna se viklal odjakživa. Toho podzimu se ale rozviklal tak, že Vencovi při každé zmínce o inflaci přeteklo pivo.

„To se musí řešit systémově,“ prohlásil Karel a svolal schůzi.

První schůze byla v úterý. Měla program, zapisovatele i zápis. Karel navrhl nový stůl z recyklovaných palet, který by se o víkendech pronajímal na svatby. Venca změřil sklon podlahy a nakreslil na tácek model náklonu. Vyšlo mu, že hospoda klesá k jihu o dvě celé tři procenta, což vysvětlovalo spoustu věcí.

„Takže to není stůl, ale podlaha,“ řekl Karel.

„Podlaha je makro,“ přikývl Venca. „Stůl je jenom symptom.“

„Můj švagr je truhlář,“ řekl Pepa. „Přijde se na to podívat.“

Usneseno: počkat na švagra.

Druhá schůze byla ve čtvrtek. Švagr nepřišel. Karel představil stůl s nohami nastavitelnými přes aplikaci. Venca upřesnil model, protože podlaha mezitím klesla o další desetinu procenta. Mirek přinesl pivo a řekl „Hm“, což se v zápisu objevilo jako stanovisko provozovatele.

Třetí schůze se protáhla do půlnoci. Řešilo se, jestli by neměla vzniknout pracovní skupina, a když vznikla, jestli by neměla mít předsedu. Předsedou se stal Karel. Viklal se stůl i hlasování.

Na čtvrtou schůzi přišla Jarmila. Sedla si, objednala malé a otevřela křížovku.

„Jarmilo, jsi tu jako členka pracovní skupiny, nebo jako pozorovatelka?“ zeptal se Karel.

„Jako host.“

Karel slavnostně přečetl zápisy ze všech tří předchozích schůzí. Trvalo to čtyři minuty. Jarmila mezitím doluštila tajenku.

Pak si ze stolu vzala Vencův tácek s modelem náklonu, dvakrát ho přeložila, sklonila se a zastrčila ho pod kratší nohu.

Stůl se přestal viklat.

Venca se opřel o desku celou vahou. Nic. Karel zkusil druhou stranu. Nic. Pepa se podíval ke dveřím, jako by čekal, že švagr vejde a řekne, že přesně tohle chtěl navrhnout.

Mirek se podíval na hodiny. Od chvíle, kdy Jarmila vešla, uběhlo pět minut. Tři schůze předtím trvaly dohromady jedenáct hodin a dvacet sedm piv.

„To byl můj model,“ řekl nakonec Venca ublíženě. „Tři týdny práce.“

Jarmila se napila. Hladina v její sklenici stála rovně jako rybník za bezvětří.

„Tak vidíš,“ řekla. „Konečně ten tvůj model něco unese.“