Krize, která se nestala

Ve čtvrtek večer položil Venca doprostřed stolu tácek s grafem. Čára na něm stoupala, stoupala, pak se zlomila a padala tak prudce, že sjela přes okraj.

„Korekce,“ řekl. „Do úterka. Statisticky devadesát dva procent.“

„Jaká korekce?“ zeptal se Karel.

„Makro. Všechno. Trhy, ceny, důvěra. Indikátory jsou jasný. Kdo nemá zásoby, ten pláče.“

Karel si do Knihy nápadů zapsal slovo zásoby a dvakrát ho podtrhl. Pepa prohlásil, že jeho švagr má ve sklepě konzervy ještě z devadesátek a ty přežijí všechno. Jarmila luštila křížovku a k věci se nevyjádřila.

Mirek se na tácek podíval. „Hm.“

V úterý se nestalo nic. Ve středu taky ne. Ve čtvrtek nabízel Karel u stolu rýži. Doma jí měl čtyřicet kilo a do konce života už nechtěl vidět rizoto.

„Tak co ta krize?“ zeptal se Mirek a postavil Vencovi pivo.

Venca se nenechal zaskočit. Upil a položil na stůl nový tácek.

„Ta krize se stala. Jenom skrytě. Pod povrchem. Běžnej člověk ji nemůže vidět.“

„Já nic neviděl,“ řekl Karel.

„No vidíš. Funguje to.“

„To znám,“ přikývl Pepa. „Za nás byla inflace taky skrytá. Projevovala se jenom v cenách.“

„A druhá věc,“ pokračoval Venca. „Krize se nestala, protože jsem ji předpověděl. Informace se od tohohle stolu rozšířila, trhy se přizpůsobily a krize se zrušila. Známej jev.“

„Takže jsi zachránil ekonomiku,“ řekl Karel s úctou.

„Říkat se to nemusí. Ale dá se to tak chápat.“

Jarmila odložila tužku. Natáhla se pro první tácek, ten s padající čárou, chvíli si ho prohlížela, pak ho otočila vzhůru nohama a položila zpátky. Čára už nepadala. Stoupala. Prudce, přes okraj, ke stropu.

Bylo ticho. Venca na tácek zíral tak dlouho, až se mu rozjasnila tvář.

„No vždyť jo. Já přece neřekl, kterým směrem. Já to říkal už v březnu.“

„Říkal jsi to minulý čtvrtek,“ připomněla Jarmila.

„V březnu jsem to tušil. Ve čtvrtek jsem to jen zveřejnil.“ Venca na tácek významně poklepal. „Krize a růst jsou matematicky ta samá křivka. Záleží jen na tom, jak držíte tácek.“

Mirek na tácek postavil Vencovo pivo. Trh se stabilizoval.